Byl podzim roku 1885 a na kraj kolem Církvice padla sychravá mlha. Kdo v těch dnech procházel po čáslavské silnici směrem k Hrabovu, nemohl si nevšimnout smutného výjevu. U cesty tam stál starý, mechem obrostlý a dešti zbičovaný dřevěný kříž. Dřevo bylo natolik shnilé, že se kříž povážlivě nakláněl a hrozilo, že se každým dnem zřítí do bláta.

Mezi lidmi v přifařených obcích se už dlouho neslo tiché reptání. „Měl by se ten starý kříž odstranit a postavit nový,“ říkávali hospodáři, když se v neděli potkávali před kostelem. Jenže doba byla zlá. Peněz se nedostávalo a místní pan farář, ač by rád starý kříž nahradil, mohl jen bezmocně krčit rameny. Farní pokladna zela prázdnotou a z nynějších nepříznivých poměrů nebylo úniku.

Když se zdálo, že starý kříž zimu nepřečká a jeho osud je zpečetěn, vzaly věci do svých rukou dvě mladé ženy.

Božena Hromádková, která tehdy sloužila a bydlela přímo na církvické faře, se jednoho večera domluvila se svou přítelkyní Klaudií Hniličkovou, dcerou místního rolníka Jakuba. Nepotřebovaly k tomu žádný příkaz od pana faráře ani svolení úřadů.

„Přece nenecháme to svaté místo u silnice zpustnout,“ řekla Božena, když si obouvala pevné boty. A tak se obě dívky vydaly na cestu. Obcházely stavení od stavení, chalupu od chalupy ve všech okolních obcích. Neodradil je mráz ani bláto. S úsměvem a prosbou o milodar na nový kříž dokázaly obměkčit i ta nejzatvrzelejší srdce. Lidé, ač sami měli málo, sahali do svých váčků.

Když se sbírka sečetla, stal se malý zázrak. Dívky vybraly neuvěřitelných 51 zlatých a 60 krejcarů. Jen samotná fara, inspirována jejich odhodláním, přidala přes 18 zlatých.

Teď už se mohly dít věci. Z Prahy byl objednán překrásný, uměle kovaný železný kříž. Tělo Kristovo na něm bylo silně pozlacené, aby se lesklo do dálky. Kříž i s dopravou vyšel na 23 zlatých. Místní kameník vytesal za dalších 20 zlatých důstojný a bytelný podstavec. Nádeník, který místo kolem kříže upravoval, dostal slušně zaplaceno, a zbylo i na něco dobrého k pití pro chlapy, kteří s těžkou prací pomáhali.

Nastal 8. prosinec 1885.

Z nebe se snášel chlad, ale počasí se k podivu všech umoudřilo a bylo velmi příznivé. Přesně ve dvě hodiny odpoledne se z věže farního chrámu rozezněl hlahol všech zvonů. Z kostela vyšlo obrovské procesí. Zpěv se nesl přes pole a louky, zatímco zástup lidí, v jehož čele kráčeli obyvatelé obou církvických dvorů, se pomalu blížil k silnici.

Tam už se tyčil nový, zářící kříž na pevném kameni.

Když procesí dorazilo na místo, ujal se slova místní kaplan, velebný pán Janů. Jeho řeč se nesla tichou krajinou. Mluvil o tom, jak svatý kříž provází člověka celým životem – od bezstarostného mládí, přes zkoušky v mužném věku, až po hledání útěchy ve stáří. Mluvil tak krásně a úchvatně, že mnohým ženám, ba i tvrdým hospodářům, vstoupily do očí slzy.

Pan děkan kříž slavnostně posvětil a zástup se za zpěvu litanií pomalu vracel zpět k chrámu, zanechávaje za sebou zářící symbol naděje. A někde v davu kráčely i Božena s Klaudií, hřálo je u srdce a věděly, že i v těžkých časech dokáže dobrá vůle spojit lidi a vytvořit něco, co přetrvá věky. V pokladničce farnosti navíc zbyly z jejich sbírky ještě čtyři zlaté a padesát krejcarů – pro případ, že by kříž v budoucnu potřeboval znovu opravit.

Od té doby uplynulo mnoho desetiletí. Kříž stál dál u čáslavské silnice, která se později stala frekventovanou hlavní silnicí I/38. Jenže s přibývajícím provozem se z místa, kde se kdysi lidé zastavovali, postupně stalo místo, kolem kterého se jen projíždělo. Okolí kříže zarostlo křovím, nálety a vysokou trávou. Mnozí lidé kolem něj denně projeli, ale už si ho ani nevšimli. A spousta dalších na něj časem úplně zapomněla.

Dnes je situace jiná. Církvice má obchvat a původní silnice už není tak rušná jako dřív. Proto jsme se jako spolek rozhodli, že by bylo hezké tomuto místu vrátit důstojnost. Na jaře jsme okolí kříže vyčistili, odstranili nálety, upravili prostor kolem něj a postupně z něj vzniklo příjemné odpočinkové místo s výhledem na letiště i naši obec.

Nyní ještě řešíme, jak co nejšetrněji opravit i samotný kříž, aby si zachoval svůj historický ráz a zároveň mohl sloužit dalším generacím. Bohužel už na vlastní náklady, protože ony čtyři zlaté a padesát krejcarů, které kdysi zůstaly ve farní pokladničce pro případ budoucí opravy, jsme tam už nenašli.

Povídka byla napsána na podkladě zápisu děkana Josefa Čejky v kronice Církvické farnosti.

The post Kříž, na který se nezapomnělo first appeared on ProCírkvice z. s..

Následující povídka nás zavádí do roku 1848, do doby, kdy se starý feudální svět otřásal v základech a venkov s napětím očekával konec roboty. Pojďme se tedy přenést do horkých letních dnů a podívat se, jak se historie psala přímo v ulicích naší obce.

Církvice, červen 1848

Bylo to léto, jaké nikdo nepamatoval. Vzduch nebyl těžký jen horkem před bouřkou, ale i slovy, která se dříve šeptala jen ve stodolách. Konstituce. Svoboda. Konec roboty. Z Prahy přicházely zprávy o barikádách a střelbě, a i v Církvici, v té malé vsi uprostřed řepných polí, se něco zlomilo. Strach z vrchnosti ustoupil hněvu.

Psal se červen 1848. Na návsi v Církvici a sousedním Svatém Jakubě se nesl hluk, který nepatřil k žádné pouti ani posvícení. Byla to „turecká hudba“. Bubny duněly do noci, činely řinčely a svolávaly chlapy z chalup. Nebyli to vojáci, byli to sedláci, kováři a čeledíni, ale v očích měli odhodlání, které děsilo panské úředníky víc než armáda.

„Na Nové Dvory!“ zavelel kdosi z davu.

Cíl byl jasný. Sídlo panství. Tam seděl ředitel a purkrabí Dittl, ten, který představoval starý svět příkazů a roboty. Dav se dal do pohybu. Cestou se k Církvickým přidali i sousedé z Třebešic. Byla půlnoc, když ten podivný průvod s tureckou hudbou a improvizovanými zbraněmi dorazil k zámku v Nových Dvorech. 

Nešli rabovat. Šli si pro svobodu. A pro peníze na cestu. Chtěli do Prahy, na pomoc bojujícím studentům.

Mezi nimi vyčnívala postava, kterou by si nikdo nedovolil přehlédnout. Josef Švejk. Rychtář z Kateřiny. Žádný dobromyslný hlupák z románu, který se o mnoho let později proslaví pod stejným jménem. Tento Švejk byl muž činu. Když stáli před panskými úředníky, neprosil.

„Jestli Oni nám ty peníze hned nedají, tak jich musíme hned zapíchnout, ačkoli nám to dost líto bude!“ hřímal Švejk na vyděšené úředníky. 

Ta věta, zapsaná v kronikách, v sobě nesla absurditu i brutalitu té doby. Byla v ní selská zdvořilost („Oni“, „líto bude“) smíchaná se smrtelnou výhrůžkou. Úředníci, bledí strachy, peníze vydali. Purkrabí Dittl musel vypsat povolenky. Vlak s církvickými a novodvorskými dobrovolníky se skutečně rozjel ku Praze.

Ale velké dějiny bývají kruté. Dojeli jen do Běchovic. Tam na ně nečekala sláva, ale palatinští husaři. Sen o pomoci Praze skončil v polích, útěkem a skrýváním. 

Zatímco chlapi utíkali, v Církvici-Netřebě prožíval kovář Špinka svou nejhorší noční můru. Jeho syn, student v Praze, se nevrátil. Zpráva přišla později a byla stručná. Padl. Mladý student Špinka položil život na pražských barikádách, jeden z těch „bezejmenných“ hrdinů, jejichž krev vykoupila budoucí svobodu. Místní kronikáři později v jeho osudu viděli předobraz Jiráskova F. L. Věka či studenta Špíny.

Když v červenci dorazila do Nových Dvorů kriminální komise, vesnice ztichla. Vyšetřování bylo tvrdé. Rychtář Josef Švejk, ten, který tak „zdvořile“ hrozil zapíchnutím, si vyslechl rozsudek smrti. Stejně jako mlynářský nájemce Nedvídek. Císař sice později tresty zmírnil na žaláře, ale pro Nedvídka už v Církvici nebylo místo – sbalil rodinu a odjel hledat svobodu až do daleké Ameriky. 

A výsledek toho všeho? Když na podzim roku 1848 sedlák v Církvici vyšel na pole, byla to pořád stejná dřina. Ale něco se změnilo. Robota byla zrušena. Nebylo to zadarmo – za svobodu musel chalupník zaplatit 26 zlatých a 57 krejcarů. Byly to těžce vydřené peníze. Ale když je pokládal na stůl, věděl, že si kupuje to nejcennější. Že už není jen „poddanskou duší“, ale svobodným občanem obce Církvice.

Použité zdroje a literatura

• KÁCOVSKÝ, Karel. Kousek historie pro oživení – pokračování. Církvické noviny. Říjen 2013, roč. 5, č. 3, s. 4–5. Dostupné z digitálního archivu obce: old.cirkvice.cz
• Státní oblastní archiv v Praze:
  • Fond Archiv velkostatku Nové Dvory – úřední záznamy o vyšetřování vzpoury z roku 1848 a dokumentace ke zrušení roboty.
  • Farní kronika Církvice (1655–1909) – signatura Církvice 01-03; záznamy o místních událostech a úmrtích.
• LEDR, Josef. Děje panství a města Nových Dvorů. Kutná Hora: Nákladem města Nových Dvorů, 1884.

The post Noc, kdy sedláci táhli na pány first appeared on ProCírkvice z. s..