Noc, kdy sedláci táhli na pány
Poslechněte si Audioverzi článku:
Následující povídka nás zavádí do roku 1848, do doby, kdy se starý feudální svět otřásal v základech a venkov s napětím očekával konec roboty. Pojďme se tedy přenést do horkých letních dnů a podívat se, jak se historie psala přímo v ulicích naší obce.
Církvice, červen 1848
Bylo to léto, jaké nikdo nepamatoval. Vzduch nebyl těžký jen horkem před bouřkou, ale i slovy, která se dříve šeptala jen ve stodolách. Konstituce. Svoboda. Konec roboty. Z Prahy přicházely zprávy o barikádách a střelbě, a i v Církvici, v té malé vsi uprostřed řepných polí, se něco zlomilo. Strach z vrchnosti ustoupil hněvu.
Psal se červen 1848. Na návsi v Církvici a sousedním Svatém Jakubě se nesl hluk, který nepatřil k žádné pouti ani posvícení. Byla to „turecká hudba“. Bubny duněly do noci, činely řinčely a svolávaly chlapy z chalup. Nebyli to vojáci, byli to sedláci, kováři a čeledíni, ale v očích měli odhodlání, které děsilo panské úředníky víc než armáda.
„Na Nové Dvory!“ zavelel kdosi z davu.
Cíl byl jasný. Sídlo panství. Tam seděl ředitel a purkrabí Dittl, ten, který představoval starý svět příkazů a roboty. Dav se dal do pohybu. Cestou se k Církvickým přidali i sousedé z Třebešic. Byla půlnoc, když ten podivný průvod s tureckou hudbou a improvizovanými zbraněmi dorazil k zámku v Nových Dvorech.
Nešli rabovat. Šli si pro svobodu. A pro peníze na cestu. Chtěli do Prahy, na pomoc bojujícím studentům.
Mezi nimi vyčnívala postava, kterou by si nikdo nedovolil přehlédnout. Josef Švejk. Rychtář z Kateřiny. Žádný dobromyslný hlupák z románu, který se o mnoho let později proslaví pod stejným jménem. Tento Švejk byl muž činu. Když stáli před panskými úředníky, neprosil.
„Jestli Oni nám ty peníze hned nedají, tak jich musíme hned zapíchnout, ačkoli nám to dost líto bude!“ hřímal Švejk na vyděšené úředníky.
Ta věta, zapsaná v kronikách, v sobě nesla absurditu i brutalitu té doby. Byla v ní selská zdvořilost („Oni“, „líto bude“) smíchaná se smrtelnou výhrůžkou. Úředníci, bledí strachy, peníze vydali. Purkrabí Dittl musel vypsat povolenky. Vlak s církvickými a novodvorskými dobrovolníky se skutečně rozjel ku Praze.
Ale velké dějiny bývají kruté. Dojeli jen do Běchovic. Tam na ně nečekala sláva, ale palatinští husaři. Sen o pomoci Praze skončil v polích, útěkem a skrýváním.
Zatímco chlapi utíkali, v Církvici-Netřebě prožíval kovář Špinka svou nejhorší noční můru. Jeho syn, student v Praze, se nevrátil. Zpráva přišla později a byla stručná. Padl. Mladý student Špinka položil život na pražských barikádách, jeden z těch „bezejmenných“ hrdinů, jejichž krev vykoupila budoucí svobodu. Místní kronikáři později v jeho osudu viděli předobraz Jiráskova F. L. Věka či studenta Špíny.
Když v červenci dorazila do Nových Dvorů kriminální komise, vesnice ztichla. Vyšetřování bylo tvrdé. Rychtář Josef Švejk, ten, který tak „zdvořile“ hrozil zapíchnutím, si vyslechl rozsudek smrti. Stejně jako mlynářský nájemce Nedvídek. Císař sice později tresty zmírnil na žaláře, ale pro Nedvídka už v Církvici nebylo místo – sbalil rodinu a odjel hledat svobodu až do daleké Ameriky.
A výsledek toho všeho? Když na podzim roku 1848 sedlák v Církvici vyšel na pole, byla to pořád stejná dřina. Ale něco se změnilo. Robota byla zrušena. Nebylo to zadarmo – za svobodu musel chalupník zaplatit 26 zlatých a 57 krejcarů. Byly to těžce vydřené peníze. Ale když je pokládal na stůl, věděl, že si kupuje to nejcennější. Že už není jen „poddanskou duší“, ale svobodným občanem obce Církvice.
Použité zdroje a literatura
- KÁCOVSKÝ, Karel. Kousek historie pro oživení – pokračování. Církvické noviny. Říjen 2013, roč. 5, č. 3, s. 4–5. Dostupné z digitálního archivu obce: old.cirkvice.cz
- Státní oblastní archiv v Praze:
- Fond Archiv velkostatku Nové Dvory – úřední záznamy o vyšetřování vzpoury z roku 1848 a dokumentace ke zrušení roboty.
- Farní kronika Církvice (1655–1909) – signatura Církvice 01-03; záznamy o místních událostech a úmrtích.
- LEDR, Josef. Děje panství a města Nových Dvorů. Kutná Hora: Nákladem města Nových Dvorů, 1884.