Kříž, na který se nezapomnělo

Byl podzim roku 1885 a na kraj kolem Církvice padla sychravá mlha. Kdo v těch dnech procházel po čáslavské silnici směrem k Hrabovu, nemohl si nevšimnout smutného výjevu. U cesty tam stál starý, mechem obrostlý a dešti zbičovaný dřevěný kříž. Dřevo bylo natolik shnilé, že se kříž povážlivě nakláněl a hrozilo, že se každým dnem zřítí do bláta.

Mezi lidmi v přifařených obcích se už dlouho neslo tiché reptání. „Měl by se ten starý kříž odstranit a postavit nový,“ říkávali hospodáři, když se v neděli potkávali před kostelem. Jenže doba byla zlá. Peněz se nedostávalo a místní pan farář, ač by rád starý kříž nahradil, mohl jen bezmocně krčit rameny. Farní pokladna zela prázdnotou a z nynějších nepříznivých poměrů nebylo úniku.

Když se zdálo, že starý kříž zimu nepřečká a jeho osud je zpečetěn, vzaly věci do svých rukou dvě mladé ženy.

Božena Hromádková, která tehdy sloužila a bydlela přímo na církvické faře, se jednoho večera domluvila se svou přítelkyní Klaudií Hniličkovou, dcerou místního rolníka Jakuba. Nepotřebovaly k tomu žádný příkaz od pana faráře ani svolení úřadů.

„Přece nenecháme to svaté místo u silnice zpustnout,“ řekla Božena, když si obouvala pevné boty. A tak se obě dívky vydaly na cestu. Obcházely stavení od stavení, chalupu od chalupy ve všech okolních obcích. Neodradil je mráz ani bláto. S úsměvem a prosbou o milodar na nový kříž dokázaly obměkčit i ta nejzatvrzelejší srdce. Lidé, ač sami měli málo, sahali do svých váčků.

Když se sbírka sečetla, stal se malý zázrak. Dívky vybraly neuvěřitelných 51 zlatých a 60 krejcarů. Jen samotná fara, inspirována jejich odhodláním, přidala přes 18 zlatých.

Teď už se mohly dít věci. Z Prahy byl objednán překrásný, uměle kovaný železný kříž. Tělo Kristovo na něm bylo silně pozlacené, aby se lesklo do dálky. Kříž i s dopravou vyšel na 23 zlatých. Místní kameník vytesal za dalších 20 zlatých důstojný a bytelný podstavec. Nádeník, který místo kolem kříže upravoval, dostal slušně zaplaceno, a zbylo i na něco dobrého k pití pro chlapy, kteří s těžkou prací pomáhali.

Nastal 8. prosinec 1885.

Z nebe se snášel chlad, ale počasí se k podivu všech umoudřilo a bylo velmi příznivé. Přesně ve dvě hodiny odpoledne se z věže farního chrámu rozezněl hlahol všech zvonů. Z kostela vyšlo obrovské procesí. Zpěv se nesl přes pole a louky, zatímco zástup lidí, v jehož čele kráčeli obyvatelé obou církvických dvorů, se pomalu blížil k silnici.

Tam už se tyčil nový, zářící kříž na pevném kameni.

Když procesí dorazilo na místo, ujal se slova místní kaplan, velebný pán Janů. Jeho řeč se nesla tichou krajinou. Mluvil o tom, jak svatý kříž provází člověka celým životem – od bezstarostného mládí, přes zkoušky v mužném věku, až po hledání útěchy ve stáří. Mluvil tak krásně a úchvatně, že mnohým ženám, ba i tvrdým hospodářům, vstoupily do očí slzy.

Pan děkan kříž slavnostně posvětil a zástup se za zpěvu litanií pomalu vracel zpět k chrámu, zanechávaje za sebou zářící symbol naděje. A někde v davu kráčely i Božena s Klaudií, hřálo je u srdce a věděly, že i v těžkých časech dokáže dobrá vůle spojit lidi a vytvořit něco, co přetrvá věky. V pokladničce farnosti navíc zbyly z jejich sbírky ještě čtyři zlaté a padesát krejcarů – pro případ, že by kříž v budoucnu potřeboval znovu opravit.

Od té doby uplynulo mnoho desetiletí. Kříž stál dál u čáslavské silnice, která se později stala frekventovanou hlavní silnicí I/38. Jenže s přibývajícím provozem se z místa, kde se kdysi lidé zastavovali, postupně stalo místo, kolem kterého se jen projíždělo. Okolí kříže zarostlo křovím, nálety a vysokou trávou. Mnozí lidé kolem něj denně projeli, ale už si ho ani nevšimli. A spousta dalších na něj časem úplně zapomněla.

Dnes je situace jiná. Církvice má obchvat a původní silnice už není tak rušná jako dřív. Proto jsme se jako spolek rozhodli, že by bylo hezké tomuto místu vrátit důstojnost. Na jaře jsme okolí kříže vyčistili, odstranili nálety, upravili prostor kolem něj a postupně z něj vzniklo příjemné odpočinkové místo s výhledem na letiště i naši obec.

Nyní ještě řešíme, jak co nejšetrněji opravit i samotný kříž, aby si zachoval svůj historický ráz a zároveň mohl sloužit dalším generacím. Bohužel už na vlastní náklady, protože ony čtyři zlaté a padesát krejcarů, které kdysi zůstaly ve farní pokladničce pro případ budoucí opravy, jsme tam už nenašli.

Povídka byla napsána na podkladě zápisu děkana Josefa Čejky v kronice Církvické farnosti.